Květen 2013

Wake up in Miami - 1. Díl

26. května 2013 v 14:48 | Míša


"Za chvíli budeme přistávat." zaklepala mi na rameno letuška, čímž mě probudila z lehkého spánku.
Mírně jsem přikývla a vyndala si sluchátka z uší, ve kterých už dávno nehrála hudba, protože se mi přes noc vybil mobil. Nenápadně jsem se protáhla a podívala se z okýnka, u kterého jsem seděla. Viděla jsem něco neskutečného. Právě jsem měla před očima vlastní budoucnost.

Po výstupu z letadla jsem si počkala na svoje kufry a zavolala taxi, který mě dovezl přímo před můj nový dům. Byl malý a krásný. Žádná oloupaná omýtka, pod kterou šly vidět cihly nebo rezavá klika, jako u nás doma. Vzala jsem kufry z auta a rychle pospíchala k němu. Byla jsem tak nervozní, že jsem nemohla ani najít klíče, které jsem k němu dostala. Začalo mi rychle bušit srdce a já zpanikařila. Vážně v žádné kapse nebyly a to jsem si je tam dávala.
Prohledávala jsem svoje kapsy asi 5 minut a pořád nic, tak jsem to vzdala. Vytáhla jsem si mobil a vytočila číslo pána, který mi dům prodal.
Nakonec jsme se dozvěděla, že náhradní klíč má, ale je mimo město, a že potrvá asi 2 hodiny, než sem dojede. Bylo by mi to jedno, kdybych s sebou netáhla všechny moje věci.
Vstala jsem, vzala tašku přes rameno a za sebou táhla dva velké kufry na kolečkách. Vydala jsem se do centra. Už po chvíli jsem byla strašně unavená z tahání těch věcí a první na co jsem narazila bylo Starbucks. Milovala jsem ho, tak jsem tam zamířila. Hned jsem samozdřejmě upoutala na sebe pozornost hlukem jezdících 4 koleček od mých kufrů po zemi. Když nakonec všichni odvrátili pohled, vydala jsem se k pokladně, kde nikdo nebyl. Po chvíli jsem si všimla zvonečku, který ležel na pultu a který měl sloužit k přivolání pokladního. Lehce jsem na něj položila ruku a vydalo to skoro neslyšitelný zvuk, ale i přes to pokladní došel.
"Přejete si?" zeptal se mě pohledný kudrnatý kluk.
"Prosím jedno karamelové frappuccino." odpověděla jsem a vytáhla si peněženku.
"Tady nebo s sebou?" usmál se na mě.
"S sebou, prosím." vytahovala jsem si peníze s částkou, kterou jsem viděla na pokladně a podala mu peníze. Odběhl mi udělat objednávku a za chvíli byl zpátky s kelímkem.
"Pro vás, přeji příjemný den." podal mi ho s úsměvěm.
"Děkuji." vzala jsem si ho a táhla se s kuframa ven. Chtěla jsem se napít, ještě než výjdu, protože to tak úžasně vonělo, ale uviděla jsem, že mám na kelímku nějaký nápis. Už jsem byla skoro u dvěří, ale zastavila jsem se, prohlédla jsem si to pořádně a otočila se na pokladního, který se jen nevinně díval a mrkl na mě.
"Co to má znamenat?" šla jsem k němu.
On jen roztomile pokrčil rameny. "Zlobíte se snad?"
"Nezlobím, jen mě to překvapilo." začala jsem si to znovu číst a lehce jsem se pousmála.
"To byl taky účel." usmál se a natáhl ke mě ruku. "Jsem Harry a ty?"
"Elizabeth." podala jsem mu ruku.


"Bydlíš tady? Nebo se někam stěhuješ? Ptám se, kvůli těm kufrům." kývl hlavou směrem na ně.
"Právě před chvílí jsem sem přijela a rozhodla jsem se tu žít. Chtěla jsem se konečně osamostatnit." odpověděla jsem.
"Za chvíli mi končí směna, nechceš někam zajít nebo hodit domů?" nabídl mi.
"Domů můžu až..." vytáhla jsem mobil a podívala jsem se na čas. ".. za hodinu a půl."
"Aha, tak tu vydrž tak 10 minut, potom se půjdeme projít, co říkáš?" roztomile se na mě usmál.
Já jen kývla a on mi ukázal ať se jdu mezitím posadit. Uběhlo to docela rychle, už po hodině strávené s ním v parku jsem se cítila fajn. Jako bych tu patřila. Jen jsem nečekala že se s někým seznámím tak rychle, ale byla jsem za to ráda.
"Už budu muset jít." řekla jsem při pohledu na mobil.
"Můžu tě tam hodit autem." vytáhl z kapsy klíčky a lehce s nimi zaštěrchal.
"No tak platí." souhlasila jsem. Chtěla jsem pobrat všechny kufry a jít, jenže on se nabídl. Nakonec jsem skončila s jednou malou kabelkou na rameni a on se táhl s dvěma velkými růžovými kufry. Bylo mi ho až líto, že se s tím musí tahat a že mu není trapné chodit s takovou barvou. Pořád jsem mu říkala, že si to vzládnu vzít, ale byl neodbytný.
"Tak jsme tady." zastavil před mým novým domem, před kterým už stál i prodejce domu. Poděkovala jsem Harrymu za odvoz a moje pozornost spadla na stojícího chlápka s klíčema.
"Promiňte, že jdu pozdě, stojíte tu dlouho?" omlouvala jsem se.
"Ne, před chvílí jsem přijel." řekl a podal mi náhradní klíče. Sdělil mi ještě pár informací a nadobro jsem se s ním rozloučila. Dům už je jenom můj.
S rozbušeným srdcem jsem ho začala odemykat. Pucovala jsem si boty o moji novou rohožku a vešla jsem do vnitř. Položila jsem kufry a šla se projít po domě. Stěny zdobily krásně něžné tapety a nábytek byl do každého pokoje hezky sladěný.
Bylo takové ticho, že vyzvánení mého telefonu mě vyděsilo, až jsem nadskočila. Rychle jsem vzala mobil a příjmula hovor.
"Ahoj Wille!" pozdravila jsem.
Kdo je Will? Můj kluk. Potkali jsme se na střední škole a ve čtvrťáku jsme spolu začali chodit, tím pádem jsme spolu už skoro rok. Je to teď těžký, když jsme od sebe tak daleko, ale nedokázali jsme se rozejít. Willa miluju nadevše a strašně mě ničilo, když jsem se s ním loučila, ale chtěla jsem si prostě splnit sen. Slíbil mi, že bude dojíždět a navštěvovat mě, ale bojím se, že nám to spolu už moc dlouho nevydrží.
"Jo mám se skvěle, je to tu fakt super." odpovídala jsem mu na otázky.
"Crrrrrrr!" zazvonil někdo na dveře.
"Promiň Wille, musím končit, napíšu ti ještě SMS, pá!" položila jsem hovor a utíhala ke dveřím.
"Ahoj!" pozdravil mě kluk s krabicí v ruce.
"Čau." věnovala jsem mu jeden krátký pohled, při kterém jsem si všimla snad jenom té krabice a začala jsem psát SMS.
"Ehm... Slyšel jsem, že jsi tu nová a já bydlím o dva domy dál. No a.. prostě jsem ti donesl krabici s pár muffiny, které jsem upekl, protože to se tady novým sousedům dělá." řekl a podal mi krabici. Jen jsem ji otevřela a usmála se, protože byly čokoládové a ty já miluju.
"Děkuju moc." řekla jsem mile a podívala se na něj. A právě při tom pohledu do jeho krásných očí...
... jsem se asi zamilovala.