Prosinec 2012

Splněný sen - 4.Díl

28. prosince 2012 v 22:19 | Míša
"Doufám, že si jim nenadávala." bála jsem se
"Možná trochu." odpověděla s klidem.
"Děláš si srandu? Co když si nás najdou?!" zhrozila jsem se a klekla si znovu před dveře toho pokoje a strčila pod dveře ruku. Teda spíše jenom prsty, protože tam byla malá škvíra. Když už jsem lísteček nahmatávala a snažila si ho přitáhnout, ucítila jsem jí si ho někdo vzal. Nehorázně jsem se lekla a rychle vstala.

"Bože! Gino!" vyjekla jsem.
"Co se děje?"
"Někdo je ve vnitř." řekla jsem a uslyšely jsme za dveřmi nějaké hlasy.
"Oni si to čtou! Pojď rychle, ať nás nevidí." chytla jsem Ginu za ruku a táhla jí ke schodišti. Sebíhala jsem schody, co nejrychleji to šlo a táhla jsem Ginu za sebou.
Když jsme vyběhly před hotel, Gina se na mě podívala a čekala, co řeknu.
"Ne, vážně ještě nemám vymyšlený, kam půjdeme." řekla jsem a ona se naštvaně podívala.
"A to si jako lehneme někam na ulici nebo co?"
"Já vážně nevím, ale asi za třištvrtě hodiny tam máme být." řekla jsem a dívala se na hodiny.
"Tak pomalu půjdeme, třeba po cestě najdeme nějaký volný hotel, což silně pochybuju. Navíc tady poblíž jsem našla jenom tenhle ještě za rozumnou cenu." povzdychla Gina a šla směrem ke koncertní aréně.
"Hej! Vy! Počkejte!" volal někdo ze zadu. S Ginou jsme se otočily a stál tam nějaký kluk s dopisem v ruce. Na dálku blbě vidím, takže jsem nemohla rozpoznat jak v obličeji vypadal.
S Ginou jsme se na sebe podívaly a došlo nám, že to je ten z pokoje 213 a v ruce drží dopis od nás. Nebo spíše od Giny.
Gina mě silně chytla za ruku a táhla na druhou stranu od kluka. Když jsme přešly asi tři ulice od hotelu, zahly jsme za roh do slepé uličky kde bylo šero a nikdo tam nebyl.
"Uf, už nemůžu." sotva jsem dýchala.
"Hlavně aby nás nenašly." starala se Gina.
"Jak by nás tady mohly najít? Vždyť ten kluk sotva viděl, kam jsme zahly." odpověděla jsem opřená o zeď a myslela jsem, že každou chvíli skolabuji. Bylo mi zle, bolela mě hlava a špatně se mi dýchalo.
"Jsi v pořádku? Jsi celá bledá." ptala se mě.
"Jo jsem v pohodě." lhala jsem.
"Vidíš? Tohle všechno podnikám jenom kvůli tobě. Měla bys mi poděkovat." začala jsem se smát. Gina se usmála a z celého srdce mě objala.
"Hej!" zeřval někdo těsně vedle nás. Obě dvě jsme se děsně lekly až jsme sebou cukly a já až spadla na zem.
"Bože!" zařvala jsem a chytla se za hlavu.
"Jste normální?" zařvala na dva kluky Gina. Já sem jen seděla na zemi a vzpamatovávala se z děsného vystrašení. Gina mě pomohla vstát a když jsem chtěla něco těm dvěma říct, zarazila jsem se.
"Málem..." stála jsem zkameněle stát a zírala jsem na Harryho a Liama.
"Ty?!" vyjekla jsem naštvaně při pohledu na Harryho.
"Ty?" zaskočil se i on. Docela mě potěšilo, že si mě pamatuje.
"Vy se znáte?" zeptala se Gina a Liam ve stejnou chvíli. Oba dva se potom na sebe zaculili a čekali na naši odpověď.
"Hm.." odpověděla jsem, i přes to, jak jsem Harryho nesmírně milovala, ale po tom, co se naposledy stalo, jsem byla naštvaná.
"Jo, známe." odpověděl Harry a mrkl na mě. Já to jenom ignorovala. Chci aby věděl, že jsem na něho naštvaná, ale přes ty jeho krásný pohledy to bylo těžký.
"Počkej, ty mě znáš? Myslela jsem, že jsem jenom nějaká bláznivá fanynka." citovala jsem jeho poslední slova při našem posledním setkání. Harry trochu povzdychl. "Ale to bylo před novinářema."
Já jsem se to ale snažila ignorovat a šla za Liamem.
"O můj bože! Konečně tě vidím na živo. Zbožňuju tě." řekla jsem šťastně a on nastavil náruč.
"Děkuju." řekl a dlouze mě objal.
"Co tady vůbec děláte?" zeptal se Harry.
"Co je ti po tom?!" odsekla Gina a čekala až přestanu obdivovat Liama.
"No ták. Neplakej." lekl se Liam.
"Já se omlouvám. Jen..." snažila jsem doříct větu i přes pláč. ".. jsem hrozně šťastná." objala jsem Liama znovu.
"Mohla bych si s tebou udělat fotku?" utírala jsem si slzy a udělala psí oči na Liama.
"Ehm, ehm. Čas." připomenula mi Gina.
"Samozdřejmě." usmál se Liam do foťáku.
"Děkuju moc. Jsi skvělej." rozplývala jsem se. Liam se jen usmál a Harry vedle něho uraženě stál. Když zjistil, že už chceme jít, zastavil mě.
"A já nic?" podíval se na mě.
"Co s tebou?" nechápala jsem.
"Tak s Liamem sis udělala fotku, obajal ho, vyznala si mu svoje city a mě nic? Nechceš třeba fotku?" usmál se na mě.
"Ne, díky." řekla jsem, otočila se a vydala se s Ginou směrem k aréně. Vím, že toho budu litovat, že jsem si neudělala fotku i s Harrym, ale myslela jsem si, že je prostě jinej, než se všude o něm píše.
"Lístky.." řekl pán co kontroloval, kdo jde dovnitř a kdo ne. Natáhl ruku a já mu pomalu ty lístky podala.
"Můžete jít." odpověděl a my s Ginou vešly do obrovské haly.
"Páni!" rozhlížela jsem s kolem. Gina ani nemluvila. Byla v takovém šoku, že uvidí Eda, že jsem jí musela dotáhnout až na naše místa.
Koncert jsme si užívaly do té doby, než Ed neměl pauzu a v době pauzy byli pozváni na pódium nějacé hosté.
"A přivítejte One Direction!" zařval Ed do mikrofonu a odcházel. Za to přicházelo těch pět kluků mých snů. Já měla jen slzy v očích a poslouchala každé slovo, co řeknou. Měli odpovídat na otázky z Twitteru, které se jim zobrazovaly vždy za jejich zádami.
"Jaký jste měli dneska den?" četl Zayn otázku.
"No byl klidný do té doby, než nám pod dveře nepřišel nějaký lísteček s výhružkou a sprostými slovy, že jsme nějakým fanynkám sebraly pokoj..." říkal Harry a já se na Ginu vražedně poodívala. Ta se jen zakřenila, jakože za nic nemůže a poslouchaly jsme dál."... teda snad to byly fanynky." doplnil Harry.
"Bylo to šílené." řekl Liam a vtipně se zašklebil.
Četli a odpovídali asi ještě na dalších deset otázek a pak pustili na pódium Eda, který zazpíval několik písniček, které jsem neznala a když řekl, že už bude zpívat poslední, poznala jsem ji. Byla pomalá, klidná a když začal zpívat slova, začala jsem pištět, co to šlo, až se na mě Gina dívala, jestli jsem normální.
"Bože, to je Little things." zařvala jsem na Ginu a začala jsem zpívat s Edem. Když už došlo k poslednímu refrénu, přišli na pódium kluci a začali zpívat s ním. Byla jsem tak šťastná, že je vidím.


Po koncertě jsme chvíli stály opodál haly a rozdýchávaly jsme to, co jsme právě viděly.
"Můj bože." vydala jsem ze sebe.
"Já vím." nadšeně odpověděla Gina.
"A co teď?" prohodila jsem rukama a čekala, co navrhne. Gina jen pokrčila rameny a zaostřila do dálky. Podívala jsem se, kam se dívá, ale nic jsem neviděla. Samozdřejmě, když jsem slepá jak patrona.
"Co tam vidíš?" vyzvídala jsem.
"One Direction?" řekla a až potom jí došlo, že tam vlastně nevidím.
"Bože, fakt?!" začala jsem jásat a běžela tam.
"Bude tu i Ed?" doběhla mě Gina.
"ÁÁÁÁÁÁÁ!" pištěla jsem a snažila se jednoho znich odchytnout a proprosit o fotku, ale bylo tam až moc fanynek.
"Zayne! Nialle! Louisi!" volala jsem na ně, ale ani jeden se neotočili. Zdřejmě neslyšely přes ty křičící fanynky.
"To je zbytečný." řekla jsem zklesle a viděla je jen, jak nastupují do auta.
"Nepůjdem?" navrhla jsem.
"A co když příjde Ed!" byla natěšená.
"Gin, nechci ti kazit iluzy, ale stejně bys ho nijak nezachytila. On je jeden na hromadu fanynek. Jich bylo pět a taky se mi to nepodařilo." řekla jsem a Gina se naštvaně podívala.
"Tak jdem no." odsekla. Ona se vždy těžko vypořádává s pravdou.
Vůbec jsme nevěděly kam máme jít, tak jsme se prostě vydaly nějakým směrem. Když jsem šla k silnici, uviděla jsem jak se podél ní táhne dlouhá řada fanynek běžícíh proti nám. Rozběhla jsem se přes silnic, aby nás ta kupa fanynek 'nesmetla', ale když jsem na ni vběhla, uslyšela jsem Ginu volat.
"Jess, počkej!" zařvala a já se jen otočila i když jsem to vůbec nechápala. Potom jsem uslyšela jenom zvuky brzd a silně svítící světla, která se řítila na mě.


Splněný sen - 3.Díl

26. prosince 2012 v 16:44 | Míša

"Není to naše zastávka? Nemáme vystupovat?" zeptala jsem se, když jsem uslyšela název ulice.
"Jo. Rychle, jdeme." vzpamatovala se Gina. Rychle jsem si vzala svoje věci a vystoupila z autobusu, ale těsně za mnou se dveře zavřeli. Rychle jsem se otočila a uviděla jsem nešťastnou Ginu, odjíždějící v autobusu, jak kliká na zelené tlačítko, pro otevření dvěří, ale nepomohlo to. Autobus jel dál.


Rozhodla jsem se, že počkám na zastávce, že Ginu třeba napadne dojít. Čekala jsem deset minut a už jsem začínala být znuděná. Nemohla jsem jít Gině naproti, protože jsem nevěděla, kam autobus vůbec jel.
Rozhodla jsem se jí zavolat. Vytáhla jsem si mobil, vytočila Ginino číslo a mírně přešlapovala na místě. Jenže mi to nebrala. Při pohledu do země a na moje boty jsem uviděla pár záblesků, jak kdyby někdo někoho fotil. Podívala jsem se před sebe a tam šel Harry s Liamem a kolem nich bylo spoustu novinářů. Uhla jsem na stranu, aby do mě nějaký novinář nenarazil.
"Ahoj Harry!" zamávala jsem na něj. Harry se zastavil, asi mě poznal. Několik novinářů stojícíh kolem Harryho a Liama se na mě nechápavě podívali a já se jen usmívalana Harryho.
"Harry, kdo je ta mladá slečna?" zeptal se jeden z novinářů a už začal nával otázek. To jsem asi dělat neměla.
"Je mezi vámi nějaký vztah?"
"Vy spolu chodíte?"
"Odkuď ji znáte?"
"Harry, odpovězte prosím." řvalo na něj několik novinářů, já se jen provinile dívala.
"Já ji neznám. Nikdy jsem ji neviděl. Asi je to nějaká bláznivá fanynka." odpověděl a pokračoval dál v cestě.
Tyhle tři věty mě hodně ranily. On si mě fakt nepamatuje? Bylo mi do breku, ale vzhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit, protože mi volala Gina.
"Ahoj. Kde jsi?" zeptala se mě.
"Jsem na té zastávce, kde jsem vystoupila."
"Super, za chvíli jsem u tebe. Pá." řekla Gina. Já si schovala mobil a jen koukala do země a přemýšlela nad Harrym.


Říkala jsem si pořád dokola, že nebudu brečet, ale při pomyšlení na to, co se právě stalo to nešlo udržet.
"Jess! Máme spoždění!" volala na mě z dálky Gina a běžela za mnou.
"Nojo." řekla jsem zklesle.
"Děje se něco? To stihnem, neboj." snažila se mě uklidnit.
"Ne, všechno v pohodě." usmála jsem se a snažila se na něj zapoměnout.
Vydaly jsme se na cestu k našemu hotelu, kde si necháme věci a já po cestě navázala téma, aby mi něco pověděla o Edovi Sheeranovi, když už jdeme na jeho koncert. Gina mi celou cestu povídala o něm, jeho písničkách, videích a všem možným.
"Prosím pokoj 208 na jméno Gina Morisová." řekla Gina u recepce.
"Promiňtě, ale žádnou rezervaci na tohle jméno tu nemáme." odpověděla paní, která projížděla v počítači jména.
"Určitě jsi to zarezervovala?" zeptala jsem se jí ustrašeně.
"Ano. Jsem si tím fakt jistá." odpověděla Gina.
"Nemůžete se podívat ještě jednou prosím?" zeptala jsem se paní a ta ihned začala znovu projíždět rezervace.
"Je mi líto, ale žádné takové jméno tu nevidím." odpověděla a začala se věnovat lidem ve frontě, kteří stáli za námi.
"Počkejte! A máte nějaké volné pokoje?" zastavila jí Gina.
"Máme poslední nezarezervovaný. Je třípokojový, takže asi pro 6 osob." odpověděla a znovu se začala věnovat ostatním lidem. S Ginou jsme se posunuly na bok, aby jsme nezavazely a já se na Ginu podívala s výrazem, co uděláme.
"Kolik máš u sebe peněz?" zeptala se mě.
"Cože?"
"Kolik máš u sebe peněz?!" zopakovala hlasitěji.
"Já slyšela, ale ty ho chceš zaplatit?!"
"Nic jiného nám nezbývá." povzdychla Gina.
"Víš vůbec jak to bude drahý? Už ten pokoj pro dvě osoby byl děsně drahý, natož pro 6." rozčilovala jsem se.
"Tak chceš spát na ulici nebo co? Musíme se složit. A moc času už nám nezbývá, za hodinu tam máme být." mrkla na mě Gina, i přes to, že z toho taky moc šťastná nebyla a začala si vytahovat peněženku.
"Paní, můžu se zeptat na tu cenu toho pokoje pro 6 prosím?" přišla Gina k recepci a paní jí podala jen lísteček. Když se Gina na něj podívala, vykulila oči a otočila se k paní.
"Tak hele.." začala řvát a já k ní rychle přiběhla a dala jí ruku přes pusu.
"Omlouvám se. Ona jen chtěla poděkovat, za ten lístek." usmála jsem se a táhla Ginu pryč.
"Co to vyvádíš?! Chceš aby jsme na tý ulici vážně spaly? Ona za ty ceny nemůže, vždyť ten hotel má pět hvězdiček." vyjela jsem na ni a Gina stichla. Stála tam mlčky a koukala na mě.
"Tak mi dej ty peníze." řekla jsem a Gina mi je vrazila s naštvaným výrazem do ruky. Přidala jsem k nim nějaké moje a šla k recepci.
"Promiňte, že znovu otravuji, ale prosily by jsme ten nerezervovaný pokoj pro šest osob." snažila jsem se být milá, i přes to, jak mě štvalo, že utratíme skoro všechny naše úspory našetřený na tento 'výlet'.
"Já sem vám znovu omlouvám, ale pokoj už není volný." odpověděla a já se na ni podívala jestli si nedělá legraci.
"Vždyť jsme tu byly asi před pěti minutami a to jste říkala něco jiného." naštvala jsem se.
"Pokoj už si zabralo pár teenagerů. Je mi líto." odpověděla s úsměvem, když to Gina uslyšela, přišla za paní.
"A jaké číslo má ten pokoj?" zeptala se naštvaně.
"213, proč?"
"Jen tak." usmála se a vydala se rychlým krokem k výtahu.
"Gino! Tam nemůžeš jít!" zakřičela jsem na ni.
"A proč ne? Teď kvůli nim budeme bydlet na ulici." řekla a zmáčkla tlačítko na přivolání výtahu.
"Ale oni za to nemůžou." zastávala jsem se jich, i když jsem nevěděla, kdo vůbec jsou zač.
"Ale my to fakt potřebujeme." řekla Gina a nastoupila do výtahu. Já nic na to neřekla, protože měla pravdu a nastoupila jsem za ní.
Ve výtahu jsme jen tak mlčky stály a koukaly na zvyšující se číslo určující patra. Ale Gina spíš přemýšlela, co jim řekne. Hned jak se dveře od výtahu otevřely, Gina vylítla ven a šla hledat pokoj.
"209, 210, 211, 212 .." počátala si Gina pokoje, vedle kterých šla.
"Á! 213!" zastavila se před osudovým pokojem. Vzhluboka se nadechla a zaklepala na pokoj.
Obě jsme se zatajeným dechem čekaly, kdo otevře, ale nikdo pořád neotevíral. Když Gina zaklepala už po třetí a nic, sundala si tašku a začala se v ní prohrabovat.
"Co to děláš?" zeptala jsem se jí. Ona neodpověděla a vytáhla si z tašky barevný blok s různými obrázky. Lehce jsem se uchechtla, protože mi to k Gině přišlo děsně vtipné. Ona taková sebevědomá holka, co působí jako drsňačka má deníček. Gina spozorovala můj zadržovaný smích a probodávala mě pohledem.
"Nojo." řekla jem a přestala se smát. Gina si otevřela deník a začala do něho něco psát, když jsem se nahla, abych viděla, co píše, zakryla to rukou. Po chvíli měla popsanou asi půlku stránky a vytrhla list, na který psala. Deník si schovala a popsaný list složila do malého, ale tenkého čtverečku. Klekla si před dveře pokoje 213 a zasunula pod nimi do vnitř lísteček.
"Co tam bylo napsaný?" zajímala jsem se.
"To je jedno."
"Prosím, řekni mi to. Doufám, že si jim nenadávala." bála jsem se.
"Možná trochu." odpověděla s klidem.
"Děláš si srandu? Co když si nás najdou?!" zhrozila jsem se a klekla si znovu před dveře toho pokoje a strčila pod dveře ruku. Teda spíše jenom prsty, protože tam byla malá škvíra. Když už jsem lísteček nahmatávala a snažila si ho přitáhnout, ucítila jsem jí si ho někdo vzal. Nehorázně jsem se lekla a rychle vstala.
"Bože! Gino!" vyjekla jsem.



Splněný sen - 2.Díl

23. prosince 2012 v 14:26 | Míša
Když jsem zvedla hlavu, měla jsem trošku rozmazaný pohled, jen jsem viděla nějaké kluka sedět ve sněhu a dívá se na vylitý kelímek s kávou vedle něho.
"Ou. Promiň, nechtěla jsem." omluvila jsem se a začala si třít oči. Když už jsem normálně zaostřila uviděla jsem natáhlou ruku ke mě, tak jsem se jí chytla a on mi pomohl vstát.
"No to snad ne!" zařvala jsem když jsem uviděla tvář kluka.

"Pšššt!" zasyčel na mě, ale já se nedokázala ovládnout.
"Ty jsi.. ty jsi.." byla jsem, jak němá.
"Ty jsi Harry Styles!" vydala jsem ze sebe s otevřenými ústy.
"Pšššt, prosím." bál se, aby ho někdo nepoznal.
"Co ty.. co ty tady.." koktala jsem ze sebe. Harry mě jen chytl za ruku a táhl mě do uličky, kde nikdo nebyl.
"Prosím, neříkej nikomu, že si mě tady viděla." řekl a chtěl jít pryč. Tohle byla moje jediná šance a já si ji nechám jen tak ujít?
"A za co?" řekla jsem drze a dala si ruce v pas. Musela jsem zaujmout, tak jsem se snažila k němu chovat normálně, i když v mém břichu bylo přemotýlkováno.
"Za co?" zopakoval.
"No? Proč bych to jako nemohla říct? Ty mě tady srazíš na ulici a ani se neomluvíš a já bych pro tebe měla něco dělat?" snažila jsem se hrát dál nezájem.
"Myslel jsem, že jsi fanynka." řekl a podíval se na mě těma svýma psýma očima.
"No to sice jsem.." vydala jsem ze sebe.
"No vidíš. Udělej to prosím pro mě." mrkl na mě a šel pryč. Když se, ale otáčel, z kapsy mu vypadly klíče. Zvedla jsem je, ale neměla jsem sílu mu je jít vrátit, protože jsem věděla, že by mě znovu odbyl, jako pře chvílí. Sedla jsem si ke zdi a po tváři mi začaly stékat slzy. Bylo mi to tak líto. Sice jsem byla nehorázně šťastná, že se mi podařilo ho potkat, ale nevěděla jsem, že zrovna bude takový. Asi má moc práce.
"Ty tu ještě jsi?" řekl Harry, který se vrátil zdřejmě pro své klíče. Rychle jsem si utřela slzy a natáhla mu ruku s klíčema. Harry si je opatrně vzal a neustále se na mě díval, dokud nezahl za roh a na mě přišla další várka breku.
"Proč brečíš?" vykoukl znovu z rohu Harry a já si opět rychle utřela slzy, i když už to asi nemělo cenu.
"To je jedno. Určitě někam spícháš." řekla jsem nachraptělým hlasem.
"To sice jo..." řekl a já mu skočila do řeči, jako on předtím mě.
"No vidíš, tak se nemusíš zdržovat nad nějakou fanynkou." řekla jsem a snažila se nahodit úsměv, jenže to moc nešlo.
"No ták." usmál se na mě a pomohl mě vstát.
"Šla jsi do kavárny?" zeptal se mě.
"Hm.."
"A co chceš koupit?" nabídl se.
"Cože? Ty mě zveš?" byla jsem zase ve svém živlu a na to, co se stalo před chvílí jsem hned zapomněla.
"Překvapilo tě to?" zeptal se mě a to mě překvapilo ještě víc.
"Děláš si legraci? Harry Styles mě zve do kavárny. Tebe obdivuju už přes rok a moje největší přání bylo tě potkat."
"No tak se ti to splnilo." usmál se, chytl mě za ruku a vedl mě do Starbucks.
V mé hlavě se odehrávalo tisíce myšlenek. Harry Styles mě drží za ruku! Až to zjistí Gina!


"A ty tu žiješ už od mala?" zeptal se mě Harry v kavárně
"Jo." odpověděla jsem krátce.
"Tak to tu musíš mít dost kamarádů, ne?" Usmál se a uviděla jsem, že si sahá do kapsy.
"Ani ne." řekla jsem tiše, ale asi mě slyšel. Nic na to neřekl. Stoupl si a šel si to vyřídit opodál. Když přišel, omluvil se, že už musí jít, protože má nějakou práci. Obejmul mě na rozloučenou a já se vydala domů. Celá šťastná jsem po cestě na zpět volala Gině, ale ta to nezvedala.
"Ahoj, přišla jsi právě včas. Už bude oběd." přivítala mě máma s vařečkou v ruce.
Sedla jsem si ke stolu a dojedla do poslední kapky výborný guláš. Na chvíli jsem si šla lehnout na postel a přemýšlela jsem nad Harrym. Byla jsem do něj zamilovaná ještě víc, než kdy jindy.
Po odpoledním šlofíku jsem zavolala Gině.
"Kdy mám k tobě přijít?" zjišťovala jsem informace ohledně zítřku.
"Zkus to, co nejdříve. Nejpozději v 10 musíme vyjíždět." odpověděla.
"Co? Tak brzo?!" vyhrkla jsem ze sebe bez jakého koliv přemýšlení a cítila jsem, jak mě Gina přes telefon probodává pohledem.
"Nojo, budu tam." řekla jsem rychle.
Rozloučili jsme se a já si šla nachystat věci. S Ginou v Londýně přespíme jednu noc, protože koncert bude končit pozdě.
Vzala jsem si tašku a naskládala si do ní věci na druhý den, protože pojedu už v tom, v čem budu i na koncertě.
Když jsem měla dobaleno a nachystáno, sedla jsem si k notebooku a strávila tam celé odpoledne.
Večer jsem si dala jen lehkou večeři a šla brzo spát, abych nebyla ráno unavená.

Ráno jsem se probudila sama od sebe něco po půl deváté a to jsem měla budík natažený na devátou. Protáhal jsem se a vylezla s postele. Rodiče pořád spali, tak na mě nezbývalo nic jiného, než abych si snídani přichystala sama.
Vzala jsem si z ledničky jahodový jogurt a sedla si ke stolu. U toho jsem přemýšlela nad dneškem. Pořádně si to s Ginou užijeme!
"Ahoj zlato." přišla do kuchyně rozespale máma. Pozdravila jsem ji na zpět, vyhodila jsem kelímek od jogurtu a šla se pomalu obléct. Měla jsem náskok. Pořádně jsem si na dnešním vzhledu dala záležet.



Když jsem přijela k Gině, uviděla jsem, jak běží ke mě s batohem a otevřenou náručí.
"Už dnes." měla v očích slzy.
"Nojó, taky už se těším." dlouze jsem ji objala. "Kolik máme času?" zeptala jsem se a Gina se podívala na mobil.
"Týjo, máme náskok." usmála se a vydaly jsme se na cestu k autobusu.
Celou cestu jsem poslouchala, jak se Gina nemůže dočkat. Chápu jí, ale už mi to začínalo lézt na nervy. Když v tu chvíli mě něco napadlo.
"Gino?!" skočila jsem jí do řeči.
"Co je?" lekla se
"Nebudeš mi věřit. Potkala jsem Harryho Stylese!!!" ječela jsem přes celou autobusovou zastávku.
"Vážně? To je ten z One Direction?" raději se zeptala, protože je skoro nezná.
"Jo! Ten kudrnatej!! A byla jsem s ním v kavárně!" byla jsem štěstí bez sebe, když jsem si na to znovu vzpomněla.
"Jsi si jistá, že to byl on?" snažila se mě provokovat Gina.
"Jo!" začala jsem se smát a mírně jsme do ní drcla.
Po té přijel autobus a my si v něm zabraly první dvě místa.
Cesta nebyla zase tak moc dlouhá, takže se to Ginino vyprávění dalo vydržet. Občas jsem jí skočila do řeči já a prohodila něco s One Direction i když jsem věděla, že ji to moc nezajímá.
"Není to naše zastávka? Nemáme vystupovat?" zeptala jsem se, když jsem uslyšela název ulice.
"Jo. Rychle, jdeme." vzpamatovala se Gina. Rychle jsem si vzala svoje věci a vystoupila z autobusu, ale těsně za mnou se dveře zavřeli. Rychle jsem se otočila a uviděla jsem nešťastnou Ginu, odjíždějící v autobusu, jak kliká na zelené tlačítko, pro otevření dvěří, ale nepomohlo to. Autobus jel dál.

Splněný sen - 1.Díl

22. prosince 2012 v 11:57 | Míša
"Jessie!?" vyvolala mě učetlka matematiky. Asi tušila, že nevnímám.
"Eeee... Ano?" probudila jsem se ze snů odehrávaných v mé hlavě.
"Jaký je výsledek?" zeptala se a ukázala na tabuly na nevyřešitelný příklad.
"No.. Já nevím." vykoktala jsem ze sebe s pocitem ztrapnění.
"Zase nedáváš pozor?!" kroutila hlavou a celá třída na mě zírala, jak kdybych spadla z Marsu.
Pokračovala ve vyvolávání ostatních a já se jen nemohla dočkat, až zkončí takhle poslední hodina.
"Pssst!" zasyčel na mě někdo ze zadu a já se otočila.
"Co to vyvádíš?! Aspoň se soustřeď nebo z tý matiky za chvíli propadneš. Už takhle tě nemá ráda a ty každou hodinu nevnímáš." napomenula mě moje kamarádka Gina. Měla pravdu, jenže já matematiku tak nenávidím.
"Crrrrrrrrrrrrrrrrr!" zazvonilo a všichni vyběhly ze třídy. Já si ještě uklízela sešity a Gina na mě čekala.
"Jessie? Můžeš sem na chvíli přijít?" zavolala mě učitelka. Když jsem k ní přišla, dívala se do svého sešitu, kde zapisuje všechny známky a prstem ukázala na mé jméno. Docela jsem se zhrozila, protože ty mé známky byly vážně na propadnutí.
"Budu muset napsat rodičům. Neučíš se, nesnažíš se a nedáváš pozor. S takovou do dalšího ročníku nepočítej." řekla a natáhla ruku, abych jí podala žákovský průkaz.
"Já ti to říkala." kývla na mě Gina po cestě domů.
"Já vím. Budu se snažit to doma ukázat, co nejvíc nenápadně. Doufám, že mi nezatrhnou kapesný." dořekla jsem a ucítila jsem vybraci v mé kapse. Přišla mi SMS od rodičů.
"Příjdeme pozdě večer, jdeme se známýma na večeři. Něco si udělej nebo si objednej pizzu..." četla jsem nahlas.
"No vidíš." mrkla na mě Gina. "Já už jdu, tak se měj." zahla ke svému domu.
"Jojo, ahoj." mávla jsem na ni a pokračovala ve své cestě.
Od školy to nemáme daleko a v podstatě ani od sebe moc ne, takže se dá v pohodě chodit pěšky. S Ginou jsme se seznámily v prvním ročníku na střední škole. Vlastně ani nikoho jiného nemám. Pro všechny jsem prostě jiná, stejně jako Gina.

Došla jsem domů, odhodila klíče na stůl, položila tašku a zapla notebook. Miluju, když jsem sama doma. Zapla jsem si nahlas rádio a sledovala novinky na Twitteru a Facebooku.
"Hey girl I'm waiting on ya, I'm waiting on ya..." ozvalo se z rádia. Já neváhala, pustila ho na plné pecky a začala tancovat po pokoji.
" Yeeeeeaaaah! We'll be doing what we do! Just pretending that we're cool..." zpívala jsem si hlasitě a byla ve svém živlu. Directionerka jsem už asi rok a půl, ale ještě jsem neměla nikdy to štěstí je vidět na živo. I přes to, že bydlím kousek od Londýna, kde bývá spoustu jejich vystoupení a koncertů.
Gina One Direction moc nemusí. Nebo spíš je vlastně nijak neřeší. Mezi její hudební oblíbence patří Ed Sheeran. Toho zase neřeším já.
"...and live while we're young!" skončila písnička a já vyčerpaná padla na postel.
Když jsem uslyšela, že mi někdo napsal na Facebooku, rychle jsem vstala a přiběhla k notebooku. Byla to Gina. Prvně jsem se lekla, protože naše chatovací okýnko bylo zaplněno spoustou vykřičníků, ale když jsem sjela dolů, uviděla jsem, že nemám čeho bát.

Druhý den mě vzbudila otřesná melodie mého budíku na mobilu. Rychle jsem ji vypla a začala se sápat z postele. Když jsem přišla do kuchyně, tak tam nebyla ani mamka, která by mi připravuje snídani a ani taťka, který sedí u stolu a čte si noviny. Lekla jsem se, že zaspali a vešla do jejich ložnice.
"Mamí! Vstávej, zaspali jste!" šťouchala jsem do mamky, která se skoro ani nehla a spala dál. O tátovi ani nemluvím.
Rychle jsem vytočila Ginino číslo, jestli už se chystá, že příjdu možná o něco později.
"Ahoj Gino, tak jak jsi na tom?" zeptala jsem se jí.
"Coo? Cože? Kolik je hodin?" řekla rozespalým hlasem.
"Já nevím, asi něco kolem sedmé." odhadla jsem.
"Co blázníš, jdi spát. Vždyť jsou prázdniny." řekla naštvaně a tipla mi to. Já v tu chvíli úplně stuhla. Jak jsem mohla zapomenout? Ty dny, na který jsem se tolik těšila a já na to zapomenu. Rychle jsem si ještě vlezla do vyhřáté postele a šla spát.
Probudila jsem se něco okolo desáté hodiny a šla se do kuchyně nasnídat.
"Dobré ráno." přivítala mě mamka, která dělala smažená vajíčka.
"Posaď se zlato." řekl táta, když si všiml, že pořád stojím.
"Jak si se vyspala?" zeptal se mě.
"Docela fajn." odpověděla jsem a nechtěla jsem nic říkat okolo ranního omylu, protože jak znám moje rodiče, tak by si ze mě dělali srandu.
"Chtěla jsem se vás na něco zeptat." vzhluboka jsem se nadechla a doufala, že mi to dovolí, protože by mě Gina asi jinak nenáviděla. "Gina koupila pro mě a ji lístky na koncert Eda Sheerana. Mohla bych s ní jít? Je to už zítra." podívala jsem se na ně psýma očima.
Táta jen koukl na mamku a ta kývla. Celá natěšená jsem to šla zavolat Gině.
"Nemůžu se dočkat!" jásala Gina přes telefon.
"Já taky ne, i když jeho hudbu skoro neznám. Vlastně vůbec."
"To nevadí, užijeme si to i tak." řekla mile Gina.

Když jsme se rozloučili, šla jsem se oblíct do něčeho normálního a rozhodla jsem se, že se půjdu projít do kavárny. Sice nemám ráda kávu, ale miluju horkou čokoládu. Oblékla jsem si kabát, zavolala na rodiče, že do oběda příjdu a šla. Cestu do kavárny mám blízko, ale ta, která je blízko nemám moc ráda. Miluju Starbucks, i když je dost předražená, ale občas si ji dopřeju. Aby jsem se po cestě nenudila, dala jsem si do uší sluchátka a zapla One Direction. Šla jsem do rytmu s hlavou svěšenou dolů, pobrukovala si text písničky a koukala, jak moje boty dělají stopy ve sněhu. Skoro na konci cesty jsem začala přemýšlet o té lahodné čokoládě a že ji budu mít už za chviličku, jen co obejdu poslední roh. Když jsem se už k němu blížila, konečně jsem dala hlavu na horu, ale sotva, co jsem to udělala, do někoho jsem silně vrazila, až jsme oba spadly na zem. Dost mě bolel zadek z pádu a trošku hlava, ale to jen v tom okamžiku, jak jsme se srazily.
Když jsem zvedla hlava, měla jsem trošku rozmazaný pohled, jen jsem viděla nějaké kluka sedět ve sněhu a dívá se na vylitý kelímek s kávou vedle něho.
"Ou. Promiň, nechtěla jsem." omluvila jsem se a začala si třít oči. Když už jsem normálně zaostřila uviděla jsem natáhlou ruku ke mě, tak jsem se jí chytla a on mi pomohl vstát.
"No to snad ne!" zařvala jsem, když jsem uviděla tvář kluka.