Nejlepší kamarádi - 5.Díl

18. září 2012 v 17:25 | Míša
Pomalu jsme si sedli a začali se znovu líbat. Když jsme uslyšeli nějaké kroky, tak jsme přestali a dívali se na Nialla, jak přechází směrem do jiného pokoje. "Promiňte, jen procházím." řekl Niall, když uviděl, že ho pozorujeme. Dívala jsem se do jeho modrých očí a on se na mě jen usmál. Né úsměvem ve stylu 'přeji ti to', tenhle úsměv říkal spíš 'co už'. Byl to stejný úsměv, který udělal, když jsem zvala Zayna na rande...

Když Niall vešel do vedlejšího pokoje, Harry se rozhodl pokračovat, jenže já pořád myslela, nad tím výrazem Nialla. Proč to udělal?
"Co se děje?" řekl Harry, když zjistil, že 'nespolupracuji'.
"Už jsem unavená, asi půjdu." řekla jsem, dala Harrymu pusu na tvář a šla.
Když, jsem přišla na pokoj, Danny tam nebyl, tak jsem si lehla na postel a pustila televizi. Po chvíli jsem usla.
Netuším za jak dlouho, ale probudila mě rána do dvěří. Jak kdyby do nich někdo narazil. Vyskočila jsem z postele a někdo otevřel dveře. Stál tam rozcuchaný Danny s rozepnutou košilí a vedle něj Perrie s trochu vyhrnutým tričkem a drželi se za ruce. Hned mi bylo jasné, co chtějí dělat.
"Co tu děláš?!" zeptal se mě vystrašeně Danny. "Myslel jsem, že jsi se Zaynem."
"Hm.." řekla jsem smutně. "To je jedno, klidně tu buďte, já jdu pryč." řekla jsem, vzala si mikinu a šla. Danny mě už nestihl zastavit. Stoupla jsme si na chodbu a přemýšlela, kam na noc půjdu. Danny by mi měl být vděčný. Vzdala jsem se na noc pokoje a vůbec netuším, kde budu spát. Ke klukům jít nemůžu. Na Zayna vážně náladu nemám. Rozhodla jsem se, že si projdu noční město, tak jsem seběhla před hotel. Rozhlídla jsem se, protože to tu moc neznám a rozodla se jít na pravo. Procházela jsem si různé uličky a noční obchůdky. Vešla jsem do jednoho butiku, kde měli nádherné černé tenisky s květinkama. Dokonce mi i byly, tak jsem se rozhodla, že si je vezmu.

Když jsem měla nakoupeno, vyšla jsem z butiku a porozhlídla se. Po levé straně od obchodu byla nějaká temná ulička, kde nesvítilo ani světlo. Působila tak nebezpečně, ale mě děsně lákalo tam jít. Sice jsem měla strach, ale co by se mi asi mohlo stát. Vzhluboka jsem se nadechla a šla směrem do uličky. Procházela jsem pomalým krokem. Byly slyšet jen moje kroky a moje dýchání. Když jsem byla asi v půlce, uslyšela jsem nějaké zašustění. Lekla jsem se, ale hned jsem na to zapomněla, protože jsem myslela, že se mi to jenom zdálo. Pokračovala jsem pomalu dál. Zničehož nic jsem uslyšela zezadu kroky, jak jdou ke mě. Bylo to tak rychlé, že jsem se nestihla ani otočit. Někdo mě chytl a zakryl pusu, abych nemohla řvát. Snažila jsem se mu vyvlíknout, ale nešlo to. Myslela jsem, že je to můj konec. Snažila jsem řvát a pištět, jenže v té uličce nikdo nechodil a ani se jí nikdo nepřibližoval. Osoba mě táhla směrem do kouta. Mrskala jsem s sebou ze strany na stranu ale začal mě svazovat. Když mi svázal ruce za záda a nohy k sobě, pořád jsem mu neviděla do obličeje. Měla jsem zavázanou pusu, takže jsem nemohla volat o pomoc. Měla jsem strašný strach a začaly mi téct slzy. Muž si klekl přede mě, vytáhl nůž a přejížděl mi s ním po rukách. Snažil se, aby mě neřízl, ale já se strašně bála. Nemohla jsem se bránit. Muž najednou uslyšel nějaké zvuky. Stoupl si a šel se podívat. Ze zadní kapsy u kalhot jsem si vytáhla mobil a pozpaměti se snažila někomu dovolat. Slyšela jsem, jak někoho prozváním a zvedl to mužský hlas. Mohl to být kdokoliv, ale mě to bylo jedno, šlo mi o život, začala jsem řvát přes šátek, který jsem měla na puse, aby mě slyšel. Když se muž vracel, rychle jsem mobil zamkla aby nesvítil.
"Co tu chceš, holčičko?" zeptal se mě úchylně muž, který stál přede mnou. Nemohla jsem mu ani odpovědět, nevím co čekal. Chvíli mi tam mluvil jakési nechuťárny. Snažila jsem se ho nevnímat a v duchu doufala, že sem někdo zabloudí a pomůže mi.
"A kolik ti je let? Tipuju tak .. ááá" muž nestihl doříct větu a někdo ho svalil na bok. Ve tmě jsem toho moc neviděla. Jen dvě osoby jak se spolu perou. Byla jsem tak šťastná a doufala, že ta osoba, co muže napadle je hodná a nění to další úchylák.
Po chvíli to zkončilo. Vůbec jsem netušila kdo vyhrál, jen jsem tiše doufala. Nemohla jsem se ani hnout a čekala kdo za mnou příjde, protože jsem slyšela kroky, které jdou ke mě. Klekl si přede mně a sundal mi z úst šátek. I když jsem teď mohla mluvit, byla jsem zticha, protože jsem neměla slov. Koukala jsem mu do tváře, ale byla tma, že snad nemohl vidět ani on mě. Rozvázal mi nohy a ruce.
"Děkuju." pošeptala jsem.
"Vždyť se úplně klepeš. Tady máš, obleč si ji." řekl a podal mi jeho mikinu. Když jsem si ji oblékla, chytl mě za ruku a vedl pryč z uličky. Těšila jsem se, jak bude můj 'zachránce života' vypadat. Už jsme se blížili ke světlu a já mu jen hleděla do tváře. Když jsme vyšli na světlo, tak jsem byla vyděšená.
"Zayne?!" zakřičela jsem vystrašeně.


"Co tu děláš?!" zaječela jsem.
"Pšššt." naznačoval mi ať tak neřvu. "Zachraňuji ti život ne?" řekl a roztomile se usmál. Nemohla jsem mu odolat. Pomalu jsem ho objala. U něj jsem se cítila v bezpečí.
Podívala jsem se Zaynovi do očí a pomalu jsem se k němu natahovala, když v tom nás někdo přerušil.
"Zayne, jdeš už?" zavolal na Zayna nějaký ženský hlas.
"Kdo to je?" zeptala jsem se.
"Nikdo." řekl rychle Zayn. Šlo na něm poznat, že je nervózní.
"Čekám tu věčnost, lásko!" zavolala zase na Zayna. Bylo mi jedno, kdo ta holka je, jen nechápu, jak mi to mohl udělat.
Nepopsatelně jsem byla naštvaná. Podívala jsem se na Zayna, který se na mě s nadějí díval. Měla jsem na něj takovou zlost. Odtáhla jsem se od něj, ale on mě chytl za ruku. Nesnesla jsem pohled na něj a bez váhání mu dala facku. V tu chvíli mi Zayn ruku pustil. Podívala jsem se na něj nenávistným pohledem.
"Alex, není to tak, jak to vypadá." řekl a držel se za tvář.
"Aha, jasně. Když jsme se potkali, tvrdil si mi, že nejsi jako ostatní celebrity. A napůl si měl pravdu, ty nejsi jako ostatní celebrity. Ty jsi ještě horší. Myslíš si, že když chodíš s více holkama najednou, tak jsi nějakej frajer?!" se slzama v očích jsem to na něj vychrlila. Otočila jsem se a šla pryč. Netušila jsem skoro kde jsem a vůbec jsem nepomyslela na to, že by se mi zase něco stalo, ale ho jsem už vidět nechtěla. Ještě chvíli na mě cosi volal. Když jsem se na něj otočila, uviděla jsem jak jde směrem k té holce, která očividně o ničem asi neví.
Rozhodla jsem se jít do hotelu, a tak jsem se po cestě ptala lidí na cestu, protože jsem byla totálně zmatená. Domů jít nemůžu, protože je tam Danny s Perrie. Jediná možnost jsou kluci. Možná by to bylo dobrý, protože Zayn zdřejmě přespí u jeho holky.
Vzhluboka jsem se nadechla a zaklepala pomalu a potichu na jejich dveře tak, abych všechny neprobudila. Otevřel mi rozcuchaný Niall. Když mě uviděl, hned si začal upravovat vlasy.
"Ahoj." pozdravila jsem ho.
"Ehm... Ahoj." řekl rozespalým hlasem.
"Omlouvám se, že tě budím, ale já nemám kde spát." podívala jsem se na něj psým pohledem. Rozesmálo ho to.
"A co..." snažil se mi něco říct a já mu skočila do řeči.
"Prosím tě, na nic se neptej." řekla jsem. Ukázal mi ať jdu dál. Když jsem vešla do vnitř, tak byla rozsvícená jen malá lampička u sedačky. Na posteli ležel Harry a Louis.
"Kde je Liam? Jo a je tady Zayn?!" zeptala jsem se ho.
"Pššt. Všichni spí. Sice Harryho asi jen tak nevzbudíš, ale Louis se docela budí." okřikl mě. Lehce jsem kývla a naznačila, aby mi odpověděl.
"Jo Liam spí ve vedlejším pokoji, který má i se Zaynem, jenže ten tu není. Šel někam s.. no.. s.. s kamarádkou." vykoktal se.
"Nialle, mě lhát nemusíš." podívala jse se na něj a on poznal, že už všechno vím. Viděl na mě, jak se trápím a zpříma se mi díval do očí, až mi to bylo nepříjemné.
"No nic, takže chceš tu teda přespat?" nabídl mi.
"Kdyby jsi byl tak hodný." usmála jsem se.
"Tady spím já..." ukázal na sedačku. Raději jsem se ani neptala proč. Třeba nevyzbily pokoje s více postelama.
"...ale pro dnešní noc tu budeš spát ty." pokračoval.
"Ne to je dobrý, já si klidně lehnu na zem." řekla jsem.
"Ne, já si lehnu na zem." řekl Niall.
"Ne, já." odsekla jsem.
"Ne já." začali jsme se hádat. Smáli jsme se u toho ale pořád jsme to samé opakovali.
"Tak si lehneme na zem oba a nebudeme se hádat." navrhla jsem. Souhlasil a natáhl po zemi deky. Nachystal polštáře a peřiny.
"Tam je koupelna, tak se jdi klidně umýt a..." zasekl se.
"Co je?" zeptala jsem se.
"Není to Zaynova mikina?" divil se.
"Hm.." vydala jsem ze sebe a rychle ji sundala.
"No a jestli chceš já ti klidně půjčim něco na spaní." dokončil větu a otevřel kufr. Po chvíli šmátrání v něm, vytáhl tričko s nápisem 'Go large' a šedé tepláky.
"Díky moc." řekla jsem a šla směrem do koupelny. Až jsem byla osprchovaná, natáhla jsem na sebe jeho tričko. Bylo mi volné, skoro jako krátká noční košile. Vyšla jsem bez tepláků z koupelny a Niall se díval do mobilu. Když uslyšel, že k němu jdu, otočil se.
"Páni, jaktože nemáš tepláky? Jsou ti moc veliký?" ptal se.
"Ne to ne. Spíš je mi teplo. Nevadí ti to?"
"No nevadí." usmál se Niall.
"Kolik je hodin" lehla jsem si.
"Za pět minut dvě hodiny." řekl a mobil schoval.
"Aha, a to nejsem ani moc unavená."
"Minule jsme si toho moc neřekli." řekl Niall a navázal téma. Povídaly jsme si celou hodinu a ani mi to nepřišlo. Poznávali jsme se a smáli se dokud nedošlo téma na Zayna. Uviděl jak mi začínají slzet oči.
"Promiň mi to. Já se tě teda ptát nebudu" omluvil se mi.
"V pohodě, jsem moc ráda, že si s někým můžu alespoň popovídat. V Londýně nikoho známého nemám a můj nejlepší kamarád je právě o pokoj vedle a tráví noc s jeho holkou." řekla jsem.
"Prostě..." vzhluboka jsem se nadechla. Podívala jsem se na Nialla a viděla jak mě poslouchá. Jak ho zajímá co řeknu. "... Zayn má jinou." vyhrkla jsem ze sebe a začala brečet. Bylo mi to trapné, ale nemohla jsem to v sobě udržet. Šlo na Niallovi poznat, jak je nervózní. Chtěla jsem ho obejmout, jenže on byl jak z kamene.
"Promiň, jsem hloupá. Já se ti tu svěřuji věcma, které tě vůbec nezajímají. Omlouvám se, nechám toho." řekla jsem a utřela si slzy.
"Ale ano, zajímají. Jsem moc rád, že se mi svěřuješ, jen prostě.. no.. prostě mě děsně znervózňuje, když holky brečí. Já se omlouvám." řekl a objal mě. Cítila jsem, jak mě hladí po zádech. Taky jsem moc ráda, že se mě svěřil s jeho tajemstvím, ale nic jsem raději neříkala.
"Já už asi půjdu spát." řekla jsem a podívala se směrem na zem.
"Už jsem taky unavený." utřel mi slzu z obličeje.
Podívala jsem se na něj. Pohladil mě po tváři, i když jsem tam už žádnou slzu neměla. Pomalu se ke mě začal naklánět. Sice ten večer byl úžasný a mám ho vážně ráda, ale nic víc k němu asi necítím. A navíc, co Harry. Sice to bylo jen jednou, ale mám ho pořád moc ráda a navíc leží jen kousek od nás. To nemůžu. Jeho modré oči se ke mě víc a víc přibližovaly a já měla jen pár sekund na rozmyšlenou. Mám nebo nemám?

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama