Nekonečný příběh - 9.díl

29. srpna 2012 v 22:50 | Míša
Podívala jsem se na hodiny. Je jedenáct, třeba už budou nějaký novinky. Najela jsem na Twitter a podívám se, jestly něco Ashly nepřidala. Jo je tu fotka.Když jsem to rozklikla, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Hned jsem se rozbrečela. Jak mi to mohla udělat!!

Když mi natekly mi slzy do očí, byla jsem docela ráda, protože jsem to míň a míň viděla. Pořád jsem ale viděla tu fotku v hlavě. Lehla jsem si na postel a zavřela oči. I když jsem tu fotku viděla asi 5 sekund, pamatuji si ji tak moc, jak nic jiného. Brečela jsem a utoho přemýšlela, nad tím, co jsem viděla. Nad fotkou, kterou zveřejnila Ash, kde líbá Nialla.
Nevěřím, že by mi to Niall udělal. Nevěřím, že by mi tak mohl zlomit srdce. V tu chvíli jsem vůbec nevěděla, kdo v tom má vinu, ale tak moc jsem je nenáviděla. Moje nejlepší kamarádka s mojím klukem.
Měla jsem asi patnácti minutový záchvat breku. Potom už jsem neměla sílu nic dělat.
Najednou uslyším klepání.
"Emo, pojď do kuchyně. Je oběd." řekla máma.
"Hned tam budu." řekla jsem smutným a ubrečeným hlasem.
V pyžamu, na kterém jsem měla přehozený župan a měla jsem rozcuchané vlasy jsem sešla dolů.
Měli jsme kuře s rýží. Mé oblíbené. Máma poznala, že mi něco je, ale asi to u oběda nechtěla rozebírat. Snažila se na mě nějak usmívat a dělat různé obličeje abych se usmála, ale mě to nešlo. Byla jsem zoufalá.
Když už jsme skoro měli dojezeno, někdo zazvonil. Máma viděla, že v tom, co mám na sobě a neupravená opravdu otevřít jít nechci, tak šla ona. Slyšela jsem nějakej klučičí hlas, tak jsem zezačátku myslela, že je to nějaká dodávková služba nebo tak.
"Broučku, to je pro tebe!" Zavolala máma od dveří. S tátou jsme se na sebe podívali na koho volala. Když jsem viděla, že táta vstává, tak jsem se ani nesnažila.
"Už jdu!" Zavolal táta.
"Ale né, já volám Emu." řekla máma a já se úplně zarazila. Zase to na mě přišlo. Co když je to Niall! Nenávidím ho. Nechci ho vidět.
Pomalu jsem vstala a šla ke dveřím. Až už jsem tam skoro byla, uvědomila jsem si, co mám na sobě. Ale co už. Horší to žu snad být nemůže.
Přišla jsem tam a ty krásné oči, ve kterých jsem se 'topila' vždy, když jsem se do nich podívala koukaly na mě. Přímo na mě. Jenže tentokrát jsem se neudržela a bežela proti dveřím. Neuvědomovala jsem si ani, že tam stojí moji rodiče a největší silou jsem práskla dveřma Niallovi před obličejem. Obrátila jsem se a rychlím krokem šla do svého pokoje, protože jsem nechtěla nic slyšet.
Asi hodinu jsem strávila zamčená ve svém pokoji přemýšlením nad životem. Potřebuju někoho u sebe. Koho mám je teď jen Eleanor, Harry a Louis. To jsou ti, kteřím můžu říct všechno. Teda hlavně Louisovi všechno. Obvovala jsem všechny, ale buď byly nedostupní nebo měly hlasovou schránku.
Můj nejhorší den na světě. Vzala jsem si něco na sebe a šla se projít do parku, abych neseděla celý den doma.


Sedla jsem si na houpačku a ani se nerozhoupávala, protože jsem myslela jenom na to jedno. Nevěřila jsem tomu, ale pořád jsem před očima měla tu zatracenou fotku. Mobil jsem měla vypnutý, takže mi nikdo zavolat nemohl.
Najednou mi někdo zakryl oči. Ucítila jsem tu nádhernou vůni Niallového parfému. Ani jsem se neotočila a neovládla se a praštila člověka za mnou pěstí. Chtěla jsem si vylít zlost. Patří mu to. Když jsem ale uslyšela hlas, který na mě promluvil, zatrnulo ve mě a cítila jsem se trapně.
"Au!" Spadl na zem po mé ráně. "Co to kruci děláš?!" Zařval na mě Louis.
"Promiň!" Běžela jsem k němu a sáhla jsem mu na tvář, kde jsem ho praštila.
"Myslela jsem, že jsi Niall." řekla jsem stydlivě a všimla jsem si, že má Niallovu mikinu.
"Mmm. Ani se ti nedivím." řekl a vypadalo to, že to všechno ví.
Lehla jsem si vedle něj a dala ruce na tvář přes oči.
"Nejradě ji bych celej svět neviděla. Nenávidím ho!" zakřičela jsem snad přes celý park.
Je možný, že se Louis cítil trapně a styděl se před ostatníma za mě, ale já věděla, že mě chápe. Najednou jsem ucítila dotek na mých rukou. Pomalu mi je oddělával z tváře. Když jsem otevřela oči, uviděla jsem jen jeho krásný úsměv, který se díval na mě. Pomohl mi sednou a dlouze mě objal.
"Všechno bude dobrý, uvidíš. Třeba to byla jen nějaká momentka nebo omyl. Všechno se časem vysvětlí, jen jim nech alespoň šanci. Vím jak jsi na ně naštvaná a jak při pohledu na tu fotku tě to bolí, ale všechno může být taky jinak, než se zdá." říkal mi potichu Louis do ucha.
Třeba měl pravdu. Třeba mi to říkal jen pro to, aby me utěšil. Ať už to bylo jakkoliv, děsně se mi to líbilo. jeho proslov, jeho objetí, on.
Po chvíli jsme si lehli na trávu hlavama proti sobě a povídali si. Po půl hodině stráveného relaxováním spolu jsem zjistila, že vlastně mluvím jenom já.
"Asi si měl pravdu, musím tomu dát šanci. I když teď bych si přála, aby bylo vše jinak, chci mít zase u sebe někoho, kdo mě miluje, kdo mi věří a s kým se budu cítit jak v sedmém nebi." řekla jsem, ale neslyšela žádnou odpověd. Ani obyčejné 'hmm'. I když jsem měla pořád zavřené oči, pořád jsem doufala, že tam je. I přes mé pochyby jsem se raději zeptala.
"Lou?" řekla jsem asi do prázdna. Ani trochu se mi nechtěli otevírat oči, protože to bylo tak příjemné ležet v trávě a jen tak relaxovat. Louis byl pro mě něco jako spovědnice nebo psycholog. Prostě on byl někdo o koho se vážně můžu opřít.
Asi po minutě, když Louis neodpovídal, jsem se teda rozhodla otevřít oči a vstát, jenže když jsem se zvedala, přirazil mě k zemi dlouhý polibek od neznámého člověka. Docela jsem si ho užívala, ale Louis to nebyl. Otevřela jsem oči a uviděla jsem Harryho.
"Ahoj." řekl příjemným a klidným hlasem, jak kdyby se nic nedělo.
Sedla jsem si a podívala se kolem sebe.
"Kde je Louis?!" vyhrkla jsem na něj.
"Louis? Nó.. ehm.. on musel... musel pryč." vykoktal ze sebe Harry. Přišlo mi to podezřelí, ale nic jsem raději neříkala.
"Líbilo se ti to?" Změnil téma Harry.
"Nó.. víš..ee.." teď jsem se trochu zakoktala já. "Proč jsi to udělal?"
"Sama si tady říkala, že chceš někoho, kdo tě bude milovat a komu můžeš věřit." řekl a usmál se na mě a snažil se mě políbit znovu, jenže já se nenechala.
"Promiň Harry, ale nechci být stejná svině, jako Niall." Vstala jsem a oklepala ze sebe trávu.
"Kdyť už spolu nechodíte ne?" řekl Harry s nadějí.
"A na to si přišel jak?"
"Podle toho, co jsi tady těch 10 minut mluvila o Niallovi a já jsem tě poslouchal." řekl a sklopil hlavu dolů.
Musím se nad sebou zamyslet, co vlastně chci. Niall mě podrazil, ale co když to zase jeho vina nebyla. Bylo by dobré dát Harrymu šanci, ale co když se to bude brát tak, že podvedu Nialla. Podívala jsem se Harrymu do očí a zmohla jsem se jen na jednu větu.
"Tak snad příště." řekla jsem. Asi to nebylo ode mě moc hezké, ale nechtěla jsem nic pokazit. Mávla jsem na Harryho, že už jdu a on se smutným výrazem se vydal na druhou stranu.
Domů jsem se vrátila jen s jedinou myšlenkou. Teď všechno závisí jen na Niallovi. Nechám ho ať to vysvětlí, ale asi to bude těžký se mu podívat do očí, protože si ho hned představim, jak se líbá s Ash.
Čekala jsem celý večer u počítače, jestly mi nepošle zprávu. Po ruce jsem měla mobil, kdyby náhodou volal a pozorně jsem poslouchala zvonek, kdyby se stavil. Asi o půlnoci mě to přestalo bavit. Třeba se na mě vykašlal, ale přece, kdyby mě opravdu chtěl zpět, tak alespoň napíše ne? Celý den nic. Lehla jsem si zoufalá do postele a pomalu usnula. Asi ve 2 hodiny v ráno mě probudilo bouchání kamenů do okna. Když jsem přoběhla k oknu, stál tam Niall s plnou rukou kamínků. Asi nečekal, že bude tak lehký mě probudit, ale já nemám moc trvdý spaní. Ukázala jsem mu, že jdu dolů. Byla jsem docela nervózní, ale naopak moc ráda, že je tady. Jak kdyby všechna zlost a nenávist se ztratili. Přišla jsem v pyžamu před dům a uviděla jsem ho tam stát. Jen si mě tak prohlídl a pousmál se. Pořád se na mě jen díval a nic neříkal. Asi to nemá cenu, stejně se mi přišel jen vysmát.
Otočila jsem se a chtěla jít směrem domů, jenže mě chytl za ruku.
"Počkej." řekl nervózním hlasem.
"Tak dobře, co je? Hodláš mě tu pozorovat do rána nebo co?" vyjekla jsem na něj naštvaně.
"Chci se ti omluvit." řekl a zase na mě zíral.
"Mmm. Aha. Super." řekla jsem ironicky.
Byl tak smutný. Cítila jsem jak nemůže mluvit.
"Ty ani nevíš, jak je pro mě těžký ti to všechno říct." řekl. Citíla jsem, jak se mu chvěje hlas.
"Byla to pusa jen z kamarádství." řekl a pomalu si sedl na schody u našeho domu.
Čekala jsem, že to svede na Ash nebo prostě, že to nebyla jeho vina, ale že mu mám věřit, že se líbá s nějakou holkou s kamarádství, tak to ne. Ano, říkám s nějakou holkou. Zatím to pro mě žádná nejlepší kamarádka už není.
Viděl, jak jsem zklamaná. Poznal to.
"Ty mi nevěříš, co?" řekl, jak kdyby to tušil už předem.
Podívala jsem se mu do očí, ale i přes to všechno, co k němu cítím, jsem mu nevěřila.
Zakejvala jsem hlavou ve smyslu 'ne' a on svěsil hlavu dolů a prohrábl si vlasy. Byl úplně červený. Vážně nevím, co se to s ním dělo. Najednou mi to došlo. On mi lže. Asi si myslel, že jsem blbá nebo já nevím, ale muselo mu dojít, že na to příjdu.
"Nialle?" zeptala jsem se, jak kdyby tam nebyl.
"Hmm?" nebyl schopný slov.
"Teď mi prosímtě řekni pravdu." řekla jsem a zkousla si ret, protože bych už to asi nevydržela.
Podíval se na mě vyděšeným pohledem, že jsem na to příšla.
Držela jsem to v sobě až moc dlouho, jenže tohle už to všechno akorád dokončilo. Už jsem prostě 'vybuchla'.
"Nejen, že mi líbáš mojí.." trochu jsem se zasekla, protože ji jako nejlepší kamarádku nazývat nechci. Nechci ji nazývat ani jako kamarádku. "... mojí.. Nejen, že se líbáš s nějakou holkou, tak ty mě dokoce musíš ještě lhát. Blahopřeju Nialle, stal ses tím nejhorším člověkem v mém životě. Máš to, co jsi chtěl?" řekla jsem a snažila se mu podívat zpříma do očí, jenže on pořád odvracel pohled. Nechápala jsem to.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama