Srpen 2012

Nejlepší kamarádi - 1.díl

30. srpna 2012 v 22:00 | Míša
"You're insecure, don't know what for..." začala hrát písnička One Direction v rádiu.
"Ó můj bože, Danny vypni ten děs!" zavolala jsem na mého nejlepšího kamaráda, který poslouchal rádio.
"Jdu na to! Nedá se to poslouchat." Zavolal nazpět.
Mimochodem já jsem Alexandra. Je mi 18 let a bydlím v Anglii společně s mým nejlepší kamarádem Dannym, kterému je taky 18. Známe se teprve asi 2 roky, ale tolik si rozumíme. Máme rádi společná jídla, oba rádi sportujeme a oba nenávidíme skupinu One Direction. Jenže já mám k tomu alespoň důvod, to Danny mě jen podporuje.
Po dnu stráveným s Dannym jsem ho šla večer doprovodit do poloviny cesty. Nikdy by mě nenapadlo, že by mohl být něco víc než kamarád. Nic k němu kromě kamarádství ani necítím, jenže mě štvou ty lidi, co mají blbé připomínky ve smyslu, že určitě spolu chodíme, že se to snažíme jen zakrýt. Nechápu, proč nevěří na kamarádství mezi holkou a klukem.
"Tak se zase někdy domluvíme. Zavolám ti nebo napíšu, dobře?" nabídnul mi Danny.
"Platí, měj se. Pá." Objala jsem ho a on kývl nazpět.
Přišla jsem domů a hned si zapla zase rádio. Naštěstí už tam One Direction nehrály. Nemám je ráda, protože se mi stal od nich takový podraz. Teda lépe řečeno od Harryho. Když nám bylo 14 seznámily jsme se různě přes kamarády a taky pro to, že vystupoval se svou bývalou skupinou 'White eskimo' a já se občas chodívala dívat. Nikdy jsem se nějak moc nekamarádila s holkama, prostě jsem měla raději za kamarády kluky a on byl děsně hodný a milý a byla s ním sranda. Prostě jsem si ho oblíbila a on asi i mě. Byli jsme nerozlučná dvojka jako asi já a Danny teď. Podporovala jsem ho při každém jeho vystoupení a on mě zase, když jsem to měla doma těžké. To je zase jiné vyprávění. Bylo to tak super do našich 16 let, kdy jel do X factoru na casting. Od té doby jsem ho viděla asi 3, když přijel navštívit rodinu a to jsme se ještě jen pozdravily, protože se na mě úplně vykašlal. Prostě podraz. On byl ten, komu jsem všechno říkala a byla sním neustále, jenže když odjel a ani se neozval, tak jsem neměla nikoho. Samozdřejmě, že jsem si našla nové přátelé, ale nebyl to on. Ani po těch 2 letech si na mě nevzpomněl a nezavolal a ani nenapsal.
Při poslocuhání písniček jsem si lehla na postel a pomalu usnula.
Ráno jsem se probudila okolo deváté hodiny a šla si dát cereálie. Došla mi od Dannyho SMS, že máme sraz za chvíli v parku. Prý má pro mě nějaké překvapení. Docela se těším, ale zároveň bojím. Nikdy totiž nevím, co zrovna jeho napadne. Rychle jsem to snědla a běžela se oblíct. Hodila jsem to na sebe ryflové kraťase bílé krajkované vasilo a šla do parku.


Danny už tam byl a koukal s úsměvem na mě, jak přicházím.
"Jedem do Londýna!" vyhrkl na mě s nadšením.
"Jó fajn a kdy?" řekla jsem úplně normálně. Nepřišlo mě to nijak zázračné. Už párkrát jsem tam byla. Příjde mi to jako úplně normální město, ale pro něj udělám cokoliv.
"Nevadí, že už zítra? uděláme si týdenní výlet alá Danny a Alex v Londýně!" zářil nadšením.
"Nevadí, už se těším, ale raději si už půjdu balit. Však víš, jak mi to vždy dlouho trvá." Mrkla jsem na něho. Rozloučili jsme se a já šla domů.
Doma jsem z podpostele vytáhla velký kufr a módní šílenství začalo. Vůbec jsem nevěděla, co si má nabalit a co si mám nechat doma. Asi po hodině bylo všechno hotovo. A já si s klidnem šla na obědvat. Po obědě jsem na chvíli zašla na Twitter a všimla jsem si, že mě kdosi nový followl. Harry Styles. Asi miliony holek by daly neví co pro to, aby je Harry followl a já si toho vůbec nevážím, protože ho nemám ráda.
Ignorovala jsem to a šla se na obědvat. Po obědě jsem se rozhodla, že zajdu do mé oblíbené kavárny nedaleko mého domu, do Starbucks. Koupila jsem si cappuccino a šla si sednout ven na lavičku. Při popíjení kávy jsem si prostě jen zavřela oči a dýchala čerstvý vzduch. Byla to pro mě děsně uklidňující.
Najednou jsem uslyšela, jak kdyby si někdo přisedl.
"Ahoj." uslyšela jsem, jak na mě promluvil chraplavý hlas. Byl to Harry.
"Čau." odbyla jsem ho.
"Jak se máš? Dlouho jsme se neviděli." řekl s úsměvem.
"Hmm. Fajn." odsekla jsem, vstala a chtěla jít domů, jenže mě Harry chytl za ruku.
"Děje se něco?" Zeptal se mě.
"Myslíš to vážně?!" Podívala jsem se na něj výrazem, jestly je normální. Obrátila jsem se a šla rychlým krokem domů. Tentokrát se mě ale nepokusil ani zastavit, což se mi docela ulevilo, tak jsem zpomalila tempo.
Doma jsem si pustila film, při kterém jsem usnula.
Ráno jsem vstala úplně čilá a natěšená. Rychle jsem se oblíkla, ani jsem nesnídala a šla čekat na Dannyho před domem.
Když Danny přijel, hodila jsem kufr do auta a nasedla. Celou cestu jsme si povídali a smáli se. S ním je pořád o něčem řeč.
Čekala jsem, že budeme bydlet v nějaké ubytovně nebo v nějakém nanejvíš dvouhvězdičkovém hotelu, ale on zastavil snad před nejluxusnějším hotelem v Londýně.
"Tak tady je náš týdenní domov." řekla Danny a sám tomu pomalu nemohl uvěřit.
"Děláš si legraci?!" Vypískla jsem nadšením a objala jsem ho.
Když jsme vynesly kufry do našeho hotelového pokoje, šly jsme si vybalit. Měli jsme společný pokoj a byla tam manželská postel. Samozdřejmě, že nám to nevadilo, jsme přeci nejlepší přátelé.
"Co kdyby jsme zašli do jednoho klubu tady opodál?" navrhy Danny. Souhlasila jsem a šla si dát černobílé šaty s vyšším pasem. Danny byl hned hotový. Hodil na sebe jen nějakou košili a už čekal u dvěří. Kluci to mají o tolik snažší.
V klubu jsme se hned navzájem ztratili. Snažila jsem se ho najít, ale vůbec to nešlo a navíc tam byl děsný hluk, tak jsem to vzdala a šla si sednou k baru. Chvíli jsem popíjela jakýsi koktejl, když se mi udělalo zničehožnic špatně. Bylo mi děsné vedro, blbě se mi dýchalo a když jsem vstala, tak se mi začala motat hlava. Snažila jsem najít nejbližší východ, ale žádný jsem nemohla najít, tak jsem vyšla únikovým východem. Zdřejmě to bych zadní vchod na nějaký dvůr. Stoupla jsem si kousek od dvěří ke zdi a sesunula se pomalu na zem. Asi pět minut jsem vzhluboka dýchala, když jsem uviděla, že na dvůr vchází někdo další. Lekla jsem se, že to bude třeba nějaký zaměstnanec a vyhodí mě, ale vešel nějaký kluk. Asi si mě ani nevšiml a šel an druhou stranu od mě. Viděla jsem ho přeci jenom zezadu a mírně z boku ale měl pěkné vlasy. Začal šmátrat v kapse a vytáhl si cigaretu, strčil si ji do pusy a zapálil. Udělal to stejné co já. Opřel se o zeď a sesunul na zem. Celou dobu jsem ho pozorovala. Přišel mi povědomí...


Nekonečný příběh - 10. díl

30. srpna 2012 v 10:59 | Míša
"Nejen, že se líbáš s nějakou holkou, tak ty mě dokoce musíš ještě lhát. Blahopřeju Nialle, stal ses tím nejhorším člověkem v mém životě. Máš to, co jsi chtěl?" řekla jsem a snažila se mu podívat zpříma do očí, jenže on pořád odvracel pohled. Nechápala jsem to.

Nic neříkal a mě už to zase vytáčelo.
"Takže ty tu budeš jen tak sedět a koukat do blba?" řekla jsem.
"Tak fajn, přiznávám se, políbil jsem ji já." Stoupl si Niall, ale pořád neměl odvahu se mi podívat do očí. Když jsem to uslyšela, bodlo mě u srdce, jenže jsem tomu vůbec nechtěla věřit.
"Nialle, podívej se mi do očí a řekni mi to." Chtěla jsem po něm a doufala, že to vážně pravda nebude. Jenže on se mu do očí vážně podíval. Měl skleněné oči zalité slzami. To není pravda. Vím, že je citlivý, ale přece by tohle nebylo jen kvůli tomu, že ji políbil, protože to už by mě evidentně neměl rád. Čekala jsem, co mi řekne. Díval se mě do očí, jenže mlčel. Buď neměl odvahu, nebo mi nechtěl říct pravdu.
"Nialle, může za to Ash?" chtěla jsem mu trochu pomoct.
"Mmm." vydal ze sebe zvuk souhlasu. Nevím proč, ale tohle jsem mu věřila. Chtěla jsem mu to věřit.
"A proč si mi to kruci neřekl?"
"Protože jsem nechtěl, aby jsi ji nenáviděla. Ona udělala hloupost. Prostě za mnou přišla a políbila mě a nechala nás u toho vyfotit. Já nevěděl ani o co jde. Když to zveřejnila na Twitter, tak to asi hodinku potom vymazala, protože toho litovala, jenže ty už jsi to uviděla. Poprosila mě o to, aby jsem jí pomohl tě získat zpět jako nejlepší kamarádku, protože sama ví, že udělala větší hloupost, než ty předtím." řekl a začala mu slza stékat po tváři. "Jenže ty už teď nenávidíš nás oba."
Nevěděla jsem, co mám říct. Přišla jsem k němu, jednou rukou mu utřela slzu, druhou mu prohrábla vlasy a políbila ho.
"I když bych nejraději byla, aby se tohle vůbec nestalo, ale jsem alespoň ráda, že už je to za námi." pošeptala jsem mu do ucha, při objetí.
"Nóóó.." řekl a já ho odtáhla s výrazem o co jde.
"Ještě něco bych ti chtěl říct." polkl a já se docela bála.
"Miluji tě." pošeptal mi do ucha. Těch krásných 8 písmen, ta 2 slova, ta 1 věta mi udělali takovou nesmírnou radost, protože já to cítila stejně.
"Já tebe taky." řekla jsem mu a strávily jsme spolu ještě půl hodiny před domem. Bylo mi jedno že byly 2 hodiny ráno, hlavně, že jsem tam byla s ním.

Ráno jsem se probudila úplně šťastná. Teda pokud jde o Nialla. S ním to je všechno urovnaný. Co Ash? Jsem na ni trochu naštvaná, protože to od ní vážně pěkný nebylo. Kdyby jen věděla, jak jsem se kvůli tomu trápila. Podívala jsem se na mobil, ale nenapsala mi. Za to jsem měla novou SMS od Eleanor, jestly nechci zajít s ní na oběd. Samozdřejmě, že jsem souhlasila, protože jsme se dlouho neviděly a při posledním setkání se stalo něco divného a já se chci dozvědět co. Snad to nebude tak těžké, protože mi sama řekla, že mi to později poví.
Vzala jsem si na sebe růžovočerné šaty s velkým černým páskem, černé boty a mohlo se jít.


Když jsem tam došla, El už tam seděla.
"Ahoj." pozdravila jsem ji a ona přikývla nazpět.
Objednaly jsme si jídlo a začaly si povídat. Uprostřed konverzace už jsem to nemohla vydržet a musela se jí prostě zeptat.
"Ehm.. Pamatuješ na naše poslední sektání?" začala jsem.
"Jó myslíš ten konec." Zdřejmě už jí to došlo.
"Nó děda měl infarkt. Odvezly ho do nemocnice, ale.." neodkončila ani větu a já jí skočila do řeči.
"Panebože a je v pořádku?" vyhrkla jsem ze sebe.
"Odvezly ho do nemocnice, ale je v pořádku." Zopakovala El a usmála se.
"To je dobře, už jsem se lekla." usmála jsem se a Eleanor zrovna přišla SMS.
"Napsal mi Louis, že jdou s Harrym sem na jídlo, jestly nám nevadí, že se přidají. Můžu napsat, že můžou přijít?" zeptala se mě El. Zezačátku mi to ani nedošlo, takže jsem přikývla, ale potom jsem si to ovědomila. Harry!
Dělala jsem jakoby nic, ale když přišli, Louis si samozdřejmě sedl vedle Eleanor, takže na mě zbyl Harry. Přišlo mi to docela trapný. Louis se hned rozmluvil, takže ticho nebylo. Teda spíš jen mezi mnou a Harrym. Harry se mě nenápadně dotýkal. Teda moc nenápadně to bylo, ale asi se o to snažil. Pohladil mi ruku, která byla pod stolem, takže to naštěstí nebylo vidět. Podívala jsem se na něj pohledem, jako co to dělá, jenže on nepřstával. Zasunul svoji ruku mezi prsty do mojí, jenže já si ji vyvlíkla a schovala do kapsy. Nechtěla jsem nic říkat, protože by se ještě něco mohlo provalit. Jenže Harry nepřestával. Začal my hladit stehno a bylo mi to dost nepříjemné už kvůli tomu, že sem se bála, že to někdo zjistí. Když Harry natáhl ruku kolem mého pasu, tak už toho bylo dost a vstala jsem od stolu.
"Né Harry, dost! Přestaň už na mě už sahat! Já mám kluka chápeš to?! Já chodím s Niallem! To, co se stalo v parku už se nikdy nestane, tak na to zapomeň!" zakřičela jsem na něj. Asi jsem ho trochu ponížila, ale prosil si o to.
Lidé po celé restauraci na nás koukali. I já jsem se teď cítila trochu trapně, tak jsem si pomalu sedla. Až se lidi, přestaly dívat, Louis navázal rozhovor. Teda mluvily hlavně Louis a El a to hlavně kvůli tomu, že nechtěli mít to trapné ticho, které by určitě nastalo, kdyby nemluvili.

Začal mi zvonit mobil a já si vydechla, protože už jsem nevydržela dál mlčet. Volal mi Niall.
"Ahoj lásko, co se děje?" řekla jsem do telefonu a doufala, že to slyšel Harry.
"Ahoj Em." řekl jemně a docela potichu nějaký ženský hlas v telefonu. Byla jsem ticho a čekala, až zase promluví.
"Prosím, nezlob se. Udělám všechno pro to, aby jsme byly zase kamarádky." Prosila mě do telefonu Ashley.
"Ano udělala jsem blbost a asi ti už Niall všechno řekl, ale ty ani nevíš, co bych dala za to, aby jsi mi odpustila." řekla smutně.
"Nó a proč mi voláš přes Niallův mobil?" zeptala jsem se.
"Nó, to pochopíš, jen když se otočíš." řekla mi a já slyšela, jak se u toho usmívá.
Když jsem se otočila, uviděla jsem tam stát Nialla a vedle něj Ash s jeho mobilem. Oba dva se na mě usmívali. Doufám, že neslyšeli tu scénu s Harrym. Prosím, jen to ne.
Vstala jsem a běžela za Ashley ji obejmout. Jak ráda jsem ji zase viděla.
Všichni jsme si sedly ke stolu a povídali si. Ash byla nejšťastnější člověk na zemi, protože obědvala s polovinou skupiny One Direction a Eleanor. To byl její sen.
Takhle jsem si to představolala. S Ashley už jsme zase kamarádky, Louis a Eleanor jsou ty nejlepší lidi, co znám, Harry už je jen kamarád a Nialla miluju.
Já si ten svůj sen právě teď žiju a doufám, že i dlouho budu.

KONEC povídka 'Nekonečný příběh'

Nekonečný příběh - 9.díl

29. srpna 2012 v 22:50 | Míša
Podívala jsem se na hodiny. Je jedenáct, třeba už budou nějaký novinky. Najela jsem na Twitter a podívám se, jestly něco Ashly nepřidala. Jo je tu fotka.Když jsem to rozklikla, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Hned jsem se rozbrečela. Jak mi to mohla udělat!!

Když mi natekly mi slzy do očí, byla jsem docela ráda, protože jsem to míň a míň viděla. Pořád jsem ale viděla tu fotku v hlavě. Lehla jsem si na postel a zavřela oči. I když jsem tu fotku viděla asi 5 sekund, pamatuji si ji tak moc, jak nic jiného. Brečela jsem a utoho přemýšlela, nad tím, co jsem viděla. Nad fotkou, kterou zveřejnila Ash, kde líbá Nialla.
Nevěřím, že by mi to Niall udělal. Nevěřím, že by mi tak mohl zlomit srdce. V tu chvíli jsem vůbec nevěděla, kdo v tom má vinu, ale tak moc jsem je nenáviděla. Moje nejlepší kamarádka s mojím klukem.
Měla jsem asi patnácti minutový záchvat breku. Potom už jsem neměla sílu nic dělat.
Najednou uslyším klepání.
"Emo, pojď do kuchyně. Je oběd." řekla máma.
"Hned tam budu." řekla jsem smutným a ubrečeným hlasem.
V pyžamu, na kterém jsem měla přehozený župan a měla jsem rozcuchané vlasy jsem sešla dolů.
Měli jsme kuře s rýží. Mé oblíbené. Máma poznala, že mi něco je, ale asi to u oběda nechtěla rozebírat. Snažila se na mě nějak usmívat a dělat různé obličeje abych se usmála, ale mě to nešlo. Byla jsem zoufalá.
Když už jsme skoro měli dojezeno, někdo zazvonil. Máma viděla, že v tom, co mám na sobě a neupravená opravdu otevřít jít nechci, tak šla ona. Slyšela jsem nějakej klučičí hlas, tak jsem zezačátku myslela, že je to nějaká dodávková služba nebo tak.
"Broučku, to je pro tebe!" Zavolala máma od dveří. S tátou jsme se na sebe podívali na koho volala. Když jsem viděla, že táta vstává, tak jsem se ani nesnažila.
"Už jdu!" Zavolal táta.
"Ale né, já volám Emu." řekla máma a já se úplně zarazila. Zase to na mě přišlo. Co když je to Niall! Nenávidím ho. Nechci ho vidět.
Pomalu jsem vstala a šla ke dveřím. Až už jsem tam skoro byla, uvědomila jsem si, co mám na sobě. Ale co už. Horší to žu snad být nemůže.
Přišla jsem tam a ty krásné oči, ve kterých jsem se 'topila' vždy, když jsem se do nich podívala koukaly na mě. Přímo na mě. Jenže tentokrát jsem se neudržela a bežela proti dveřím. Neuvědomovala jsem si ani, že tam stojí moji rodiče a největší silou jsem práskla dveřma Niallovi před obličejem. Obrátila jsem se a rychlím krokem šla do svého pokoje, protože jsem nechtěla nic slyšet.
Asi hodinu jsem strávila zamčená ve svém pokoji přemýšlením nad životem. Potřebuju někoho u sebe. Koho mám je teď jen Eleanor, Harry a Louis. To jsou ti, kteřím můžu říct všechno. Teda hlavně Louisovi všechno. Obvovala jsem všechny, ale buď byly nedostupní nebo měly hlasovou schránku.
Můj nejhorší den na světě. Vzala jsem si něco na sebe a šla se projít do parku, abych neseděla celý den doma.


Sedla jsem si na houpačku a ani se nerozhoupávala, protože jsem myslela jenom na to jedno. Nevěřila jsem tomu, ale pořád jsem před očima měla tu zatracenou fotku. Mobil jsem měla vypnutý, takže mi nikdo zavolat nemohl.
Najednou mi někdo zakryl oči. Ucítila jsem tu nádhernou vůni Niallového parfému. Ani jsem se neotočila a neovládla se a praštila člověka za mnou pěstí. Chtěla jsem si vylít zlost. Patří mu to. Když jsem ale uslyšela hlas, který na mě promluvil, zatrnulo ve mě a cítila jsem se trapně.
"Au!" Spadl na zem po mé ráně. "Co to kruci děláš?!" Zařval na mě Louis.
"Promiň!" Běžela jsem k němu a sáhla jsem mu na tvář, kde jsem ho praštila.
"Myslela jsem, že jsi Niall." řekla jsem stydlivě a všimla jsem si, že má Niallovu mikinu.
"Mmm. Ani se ti nedivím." řekl a vypadalo to, že to všechno ví.
Lehla jsem si vedle něj a dala ruce na tvář přes oči.
"Nejradě ji bych celej svět neviděla. Nenávidím ho!" zakřičela jsem snad přes celý park.
Je možný, že se Louis cítil trapně a styděl se před ostatníma za mě, ale já věděla, že mě chápe. Najednou jsem ucítila dotek na mých rukou. Pomalu mi je oddělával z tváře. Když jsem otevřela oči, uviděla jsem jen jeho krásný úsměv, který se díval na mě. Pomohl mi sednou a dlouze mě objal.
"Všechno bude dobrý, uvidíš. Třeba to byla jen nějaká momentka nebo omyl. Všechno se časem vysvětlí, jen jim nech alespoň šanci. Vím jak jsi na ně naštvaná a jak při pohledu na tu fotku tě to bolí, ale všechno může být taky jinak, než se zdá." říkal mi potichu Louis do ucha.
Třeba měl pravdu. Třeba mi to říkal jen pro to, aby me utěšil. Ať už to bylo jakkoliv, děsně se mi to líbilo. jeho proslov, jeho objetí, on.
Po chvíli jsme si lehli na trávu hlavama proti sobě a povídali si. Po půl hodině stráveného relaxováním spolu jsem zjistila, že vlastně mluvím jenom já.
"Asi si měl pravdu, musím tomu dát šanci. I když teď bych si přála, aby bylo vše jinak, chci mít zase u sebe někoho, kdo mě miluje, kdo mi věří a s kým se budu cítit jak v sedmém nebi." řekla jsem, ale neslyšela žádnou odpověd. Ani obyčejné 'hmm'. I když jsem měla pořád zavřené oči, pořád jsem doufala, že tam je. I přes mé pochyby jsem se raději zeptala.
"Lou?" řekla jsem asi do prázdna. Ani trochu se mi nechtěli otevírat oči, protože to bylo tak příjemné ležet v trávě a jen tak relaxovat. Louis byl pro mě něco jako spovědnice nebo psycholog. Prostě on byl někdo o koho se vážně můžu opřít.
Asi po minutě, když Louis neodpovídal, jsem se teda rozhodla otevřít oči a vstát, jenže když jsem se zvedala, přirazil mě k zemi dlouhý polibek od neznámého člověka. Docela jsem si ho užívala, ale Louis to nebyl. Otevřela jsem oči a uviděla jsem Harryho.
"Ahoj." řekl příjemným a klidným hlasem, jak kdyby se nic nedělo.
Sedla jsem si a podívala se kolem sebe.
"Kde je Louis?!" vyhrkla jsem na něj.
"Louis? Nó.. ehm.. on musel... musel pryč." vykoktal ze sebe Harry. Přišlo mi to podezřelí, ale nic jsem raději neříkala.
"Líbilo se ti to?" Změnil téma Harry.
"Nó.. víš..ee.." teď jsem se trochu zakoktala já. "Proč jsi to udělal?"
"Sama si tady říkala, že chceš někoho, kdo tě bude milovat a komu můžeš věřit." řekl a usmál se na mě a snažil se mě políbit znovu, jenže já se nenechala.
"Promiň Harry, ale nechci být stejná svině, jako Niall." Vstala jsem a oklepala ze sebe trávu.
"Kdyť už spolu nechodíte ne?" řekl Harry s nadějí.
"A na to si přišel jak?"
"Podle toho, co jsi tady těch 10 minut mluvila o Niallovi a já jsem tě poslouchal." řekl a sklopil hlavu dolů.
Musím se nad sebou zamyslet, co vlastně chci. Niall mě podrazil, ale co když to zase jeho vina nebyla. Bylo by dobré dát Harrymu šanci, ale co když se to bude brát tak, že podvedu Nialla. Podívala jsem se Harrymu do očí a zmohla jsem se jen na jednu větu.
"Tak snad příště." řekla jsem. Asi to nebylo ode mě moc hezké, ale nechtěla jsem nic pokazit. Mávla jsem na Harryho, že už jdu a on se smutným výrazem se vydal na druhou stranu.
Domů jsem se vrátila jen s jedinou myšlenkou. Teď všechno závisí jen na Niallovi. Nechám ho ať to vysvětlí, ale asi to bude těžký se mu podívat do očí, protože si ho hned představim, jak se líbá s Ash.
Čekala jsem celý večer u počítače, jestly mi nepošle zprávu. Po ruce jsem měla mobil, kdyby náhodou volal a pozorně jsem poslouchala zvonek, kdyby se stavil. Asi o půlnoci mě to přestalo bavit. Třeba se na mě vykašlal, ale přece, kdyby mě opravdu chtěl zpět, tak alespoň napíše ne? Celý den nic. Lehla jsem si zoufalá do postele a pomalu usnula. Asi ve 2 hodiny v ráno mě probudilo bouchání kamenů do okna. Když jsem přoběhla k oknu, stál tam Niall s plnou rukou kamínků. Asi nečekal, že bude tak lehký mě probudit, ale já nemám moc trvdý spaní. Ukázala jsem mu, že jdu dolů. Byla jsem docela nervózní, ale naopak moc ráda, že je tady. Jak kdyby všechna zlost a nenávist se ztratili. Přišla jsem v pyžamu před dům a uviděla jsem ho tam stát. Jen si mě tak prohlídl a pousmál se. Pořád se na mě jen díval a nic neříkal. Asi to nemá cenu, stejně se mi přišel jen vysmát.
Otočila jsem se a chtěla jít směrem domů, jenže mě chytl za ruku.
"Počkej." řekl nervózním hlasem.
"Tak dobře, co je? Hodláš mě tu pozorovat do rána nebo co?" vyjekla jsem na něj naštvaně.
"Chci se ti omluvit." řekl a zase na mě zíral.
"Mmm. Aha. Super." řekla jsem ironicky.
Byl tak smutný. Cítila jsem jak nemůže mluvit.
"Ty ani nevíš, jak je pro mě těžký ti to všechno říct." řekl. Citíla jsem, jak se mu chvěje hlas.
"Byla to pusa jen z kamarádství." řekl a pomalu si sedl na schody u našeho domu.
Čekala jsem, že to svede na Ash nebo prostě, že to nebyla jeho vina, ale že mu mám věřit, že se líbá s nějakou holkou s kamarádství, tak to ne. Ano, říkám s nějakou holkou. Zatím to pro mě žádná nejlepší kamarádka už není.
Viděl, jak jsem zklamaná. Poznal to.
"Ty mi nevěříš, co?" řekl, jak kdyby to tušil už předem.
Podívala jsem se mu do očí, ale i přes to všechno, co k němu cítím, jsem mu nevěřila.
Zakejvala jsem hlavou ve smyslu 'ne' a on svěsil hlavu dolů a prohrábl si vlasy. Byl úplně červený. Vážně nevím, co se to s ním dělo. Najednou mi to došlo. On mi lže. Asi si myslel, že jsem blbá nebo já nevím, ale muselo mu dojít, že na to příjdu.
"Nialle?" zeptala jsem se, jak kdyby tam nebyl.
"Hmm?" nebyl schopný slov.
"Teď mi prosímtě řekni pravdu." řekla jsem a zkousla si ret, protože bych už to asi nevydržela.
Podíval se na mě vyděšeným pohledem, že jsem na to příšla.
Držela jsem to v sobě až moc dlouho, jenže tohle už to všechno akorád dokončilo. Už jsem prostě 'vybuchla'.
"Nejen, že mi líbáš mojí.." trochu jsem se zasekla, protože ji jako nejlepší kamarádku nazývat nechci. Nechci ji nazývat ani jako kamarádku. "... mojí.. Nejen, že se líbáš s nějakou holkou, tak ty mě dokoce musíš ještě lhát. Blahopřeju Nialle, stal ses tím nejhorším člověkem v mém životě. Máš to, co jsi chtěl?" řekla jsem a snažila se mu podívat zpříma do očí, jenže on pořád odvracel pohled. Nechápala jsem to.